- 16.3.2021
Je to již bezmála měsíc, co jsem byl očkován druhou dávkou vakcíny Comirnaty. Chtěl bych se s Vámi podělit o reálie i pocity z dnešní pandemické doby, nastínit Vám fakta z běžného dne na oddělení urgentního příjmu ve fakultní nemocnici posledních dní a přiblížit, jak jsem si s vakcínou poradil já a co mi umožňuje.
Na úvod mi dovolte malou odbočku. V roce 1955 byla ve Spojených státech vynalezena vakcína proti viru způsobující dětskou obrnu. Slavil celý svět. Manifestovalo se všeobecné veselí a víra v lepší budoucnost. Jednalo se o událost hodnou srovnání s prvním krokem na Měsíci. Díky systematickému přístupu u nás jako v prvním státě na světě byl tento virus již v roce 1960 vymýcen. Nicméně ještě v roce 2007 u nás žilo přibližně 10.000 nakažených před rokem 1960, kteří si nesou doživotní následky.
V březnu loňského roku největší vědecké kapacity mající k očkování co říct tvrdili, že bude zázrak, podaří-li se mít první vakcínu do jednoho roku a bude-li úspěšnost vakcinace přesahovat 50 %. Celý svět se na okamžik propojil neuvěřitelným úsilím a po osmi měsících jsme měli první vakcínu s úspěšností přes 90 %. Stal se zázrak, svět jásal, ale my, místo oslavy, jsme jako společnost propadli trudomyslnosti a pouštíme si zcela vážně k tělu bizarní konspirační teorie, že tyto vakcíny nám např. pozmění naši DNA či za 10 let vyvolají devastující nežádoucí účinky apod.
De facto selhání vidím všude kolem. Covid vítězí v myslích lidí, u kterých politikové již dávno prohráli boj s motivací, vítězí svou evolucí v podobě Britských a jiných mutací ve vnitřních prostorech, vítězí nad trasováním, o kterém si pravděpodobně nikdo z nás nemyslí, že by mohlo při počtech 10 tisíc a více pozitivních být efektivním nástrojem, vítězí nad dodávkami vakcín, kterých je neustále nedostatek, a které navíc nejsme schopni distribuovat a aplikovat potřebným. A vítězí dokonce i v nemocnicích, kde čísla hospitalizovaných ať již s lehkým či těžkým průběhem a počty mrtvých dávno ztratili nálepku senzace či „break news“.
Na urgentním příjmu se v části, kde pracuji, věnuji akutním neúrazovým stavům. Fungujeme jako primárně necovidové oddělení, což znamená, že lidé s podezřením na Covid-19 jsou ještě v sanitě/venkovním kontejneru tříděni a v případě pozitivity testu směřování přímo na jednotlivá covidová oddělení. Pokud je u dotyčného test negativní a my přesto máme důvodné podezření na Covid-19, pak máme k dispozici jednu infekční ambulanci a jedno izolované vyšetřovací lůžko. Ještě před pár týdny byly prostory infekční ambulance a lůžka de facto nevyužity, dnes se v nich koloběh pacientů s následky onemocnění Covid-19 nezastaví. Co se změnilo?
Již na ranním hlášení se obvykle zmiňuje, kolik je ve fakultní nemocnici volných covidových míst, případně těchto míst s ventilátorem. Maximální obsazenost je 150 lůžek, z nichž 40 na jednotce intenzivní péče, tedy s ventilátorem. V minulém týdnu byl opakovaně počet volných míst s ventilátorem 0, NULA. V celém Královéhradeckém kraji byly poslední DVĚ volná lůžka s ventilátorem v nemocnici v Jičíně. Co se personálu fakultní nemocnice týče, počet nepřítomných zdravotnických pracovníků se pohybuje kolem 500, ať již z důvodu nemoci či péče o rodinné příslušníky. Dále se dozvídáme zajímavosti z odběrového centra, kde zdůrazňují, že tentokráte jsou pozitivní obvykle celé rodinné klany, pracovní kolektivy, domovy důchodců a ne jednotlivci, jako v minulém roce. V mysli se mi promítá můj covid, kdy jsem nikoho nenakazil ať již doma nebo v práci a současný covid mého kolegy, 36 let, sportovce, se zdravotní klasifikací A+, který zde leží na standardním oddělení, dostává kyslík maskou, Remdesivir, kortikoidy a má perspektivu velmi dlouhé rekonvalescence snad bez celoživotního poškození plic. Celá jeho rodina je pozitivní, tchán bojuje o život na jednotce intenzivní péče v Náchodě, manželka je s dětmi kvůli jejich déle trvajícím horečkám hospitalizována na dětské klinice.
Ještě vás na chvíli přenesu do ambulance praktického lékaře, konkrétně mého běžeckého sparingpartnera v Praze, který má registrováno přibližně 150 lidí starších 80 let. Všechny své pacienty sms zprávou informoval, podle jakého klíče budou k očkování vybráni, a přesto denně odpovídá na desítky dotazů „kdy už?“ 1. 3. 2021 se mělo zahájit očkování, 2. 3. všechny tyto pacienty registroval v národním registru očkování a dnes, 12. 3., ještě nemá k dispozici jednu jedinou dávku vakcíny.
Pro něj i jeho pacienty je to taky strašidelná doba.
Jelikož patřím mezi lékaře prvního kontaktu, tak jsem druhou dávku Comirnaty obdržel už 12.2. Po první mě pravá ruka bolela do té míry, že jsem v autě řadil pouze ve chvíli, kdy to bylo nezbytně nutné, ale s tím, že za dvacet čtyři hodin bylo po bolesti. Při druhé dávce jsem pociťoval takovou únavu, že mi nezbývalo, než ležet nemastně neslaně v posteli celý den (a dát si jednohubku v podobě celé série Kmotra). Celkově tedy dva dny nepohody, přirovnal bych to k regeneraci po maratonu.
Nyní však vím, že:
*jsem chráněn, obdobně jako bezmála 70 % lékařů, u kterých díky očkování poklesla nemocnost Covid-19 z 7000 na současných 700, tedy desetinásobně
*řádově se snížilo riziko, že budu přenašečem a nakazím tak mé rodiče, kterým je 70 let, mé děti, vás, či křehké pacienty, se kterými se na oddělení Urgentní medicíny setkávám
*budu-li mít v budoucnu opět Covid-19, pak mohu tvrdit s velkou dávkou jistoty, že bude probíhat ve vymezených mantinelech bez nutnosti hospitalizace či dokonce celoživotních následků
*a v neposlední řadě i díky mně se zúžil životní prostor pro koronavirus, který to bude mít s šířením při vysoké proočkovanosti populace podstatně složitější
Raději se ale nestrašme navzájem a pojďme udělat jednu z mála smysluplných věcí v době, kdy velká většina věcí kolem nás selhává a buďme o náš individuální krok dál než pandemie kolem nás.
Fotogalerie
